Krušné hory, hory temné jak uhlí pod nimi. Asi nic necharakterizuje Krušné hory tak, jako hornictví. Počínaje již zmíněným uhlím, ale od nepaměti také těžbou dalších nerostných surovin, kovů,  dokonce i drahokamů a polodrahokamů. Však právě proto byly hory 6. července roku 2019 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO pod názvem Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří.Vydáme-li se tedy do nejvyšších partií zdejších hor, do hlubokých bažinatých lesů k Přebuzi, nemůžeme neminout nedaleko saské hranice, v nadmořské výšce 900 metrů, monumentální ruiny bývalého důlního závodu na těžbu a zpracování cínu a zbytky přilehlého zajateckého tábora z 2. světové války Sauersack – Rolava. Místo s ponurou atmosférou a temnou historií.

Nutno dodat, že samotný Sauersack nespadá přímo do zapsaných lokalit na Seznamu světového dědictví UNESCO, ale prakticky dotváří celkový pohled na hornické Krušné hory jako takové. Důlní závod  Sauersack/Rolava byl vybudován za účelem těžby a prvotního zpracování cínové rudniny v rámci válečného úsilí třetí říše, která zde nasadila na nucené práce válečné zajatce mnoha evropských národností. Avšak historie těžby cínové rudy v této oblasti započala již v 16. století. Tehdy těžba probíhala pouze do hloubky 90 metrů. Během 1. světové války se těžba v oblasti zastavila a probíhalo jen zkoumání a prospekce místních ložisek rud barevných kovů. Ruda byla pro výrobu válečného materiálu důležitá, ale těžba v tomto místě byla neefektivní a tak se dovážela levnější a kvalitnější ze zahraničí. Ve 20. a 30. letech těžební revír několikrát změnil majitele, aniž by bylo zahájeno dobývání.

S vypuknutím druhé světové války a omezením možností dovozu rudy či surového cínu,
obrátilo Německo pozornost svých plánovačů válečného hospodářství znovu k rolavským ložiskům. Od roku 1940 tu proto začala berlínská těžební společnost Zinnbergbau Sudetenland, GmbH budovat komplex hlubinného dolu a pracovního tábora pro francouzské, později hlavně sovětské válečné zajatce, ale i nuceně nasazené Poláky, Ukrajince, Řeky, Italy, Holanďany a Čechy, na jejichž nedobrovolnou dřinu důl od počátku spoléhal. Hlavní šachta byla vybudována hned v roce 1940 a sahala do hloubky 62 metrů. O rok později již dosahovala hloubky 100 metrů. V roce 1942 přibyla i úpravna rudy s nezbytnými skladovacími a odkalovacími zařízeními. Ke konci války byla hlavní šachta hluboká již 120 metrů.

Těžbu zde zahájili 1. srpna 1942, ale už od počátku začínalo být jasné, že nedosáhnou předpokládaných výnosů a předpoklad, že práci zde zastanou nedobrovolní pracovníci a váleční zajatci, se ukázal jako lichý. Bylo tedy nutné najmout kvalifikované pracovníky z řad Němců a totálně nasazených Čechů. Tito pracovali většinou jako povrchoví pracovníci a řemeslníci zajišťující chod závodu.  V tu dobu zde pracovalo řádově 500 – 600 zajatců, 200 pracovníků německé národnosti a Čechů jen několik desítek. Stavy pracovníků byly značně kolísavé a proto, docházelo k výrazným výkyvům v těžbě.

Dne 29. dubna 1945 byla nucena německá armáda v důsledku blížící se západní fronty odvést většinu zajatců k jinému pracovnímu využití do říše. V ten den americká armáda osvobodila 60 kilometrů vzdálený Cheb. Sedmého června bylo nuceno opustit závod 185 německých dělníků a horníků. Tím se provoz dolu zastavil a zbývajících pár zaměstnanců už provádělo jen udržovací práce. Na místo dorazila nejprve americká armáda, která poté oblast přenechala příslušníkům Rudé armády. 

Již 15. Června 1945 převzal vedení dolu prozatímní správce Vojtěch Nedvěd, který se též velkou měrou zasloužil o záchranu velké části archivních materiálů. Započaly inventury skladišť a udržovací práce. Podle situační zprávy národního správce z 28. června 1945, byl důl znovu připraven k provozu. Bohužel chyběla pracovní síla. Tuto situaci komplikovaly události spojené s poválečným běsněním a odsunem sudetských Němců. Vedení závodu se sice snažilo si německé pracovníky udržet, vydávalo jim všemožné potvrzení o nepostradatelnosti pro závod, ale ani to v mnoha případech nestačilo. Mnozí dělníci byli z rodin, jejichž část byla odsunuta a tak i oni sami, se snažili Československo opustit. Vlastně jediným Čechem v závodě, byl prozatímní správce Vojtěch Nedvěd. Kromě pracovní síly, chyběly závodu hlavně finanční prostředky.  Bylo třeba vypořádat spoustu dřívějších pohledávek.  Německé pohledávky byly v té době zrušeny československou vládou, ale na většinu úhrad chyběly finanční prostředky. V dole již neprobíhaly těžební práce, ale byla zastavena i úpravnická činnost. Po 15. listopadu 1945 stoupla cena cínu o 155%. Vedení závodu se tedy rozhodlo vyprodat zbylé zásoby rudniny, ale nastaly problémy s její kvalitou. I přes veškerou snahu se nepodařilo zajistit finanční prostředky na udržovací práce a 22. ledna 1946 oznamuje národní správce nadřízeným, že provoz závodu je neudržitelný.

Dne 25. února 1946, kdy byla situace dolu již kritická, obdržel národní správce Nedvěd telegram, ode-
slaný Ústředním ředitelstvím Československých dolů, ve kterém stálo stručné: „Začněte ihned s demontáží v dolech“

Během května a června probíhá další vlna odsunu německého obyvatelstva a v závodě na konci června zůstává už jen 11 zaměstnanců.  V té době již probíhaly demontáže použitelného vybavení, které se mělo odvézt do jiných závodů. Plánovalo se zastavení čerpání důlní vody a celý důlní a úpravnický areál se připravoval na uzavření.

1. ledna 1947 skončil i prozatímní národní správce Vojtěch Nedvěd a odešel do nedalekého národního podniku v Přebuzi.

V létě roku 1947 Jáchymovské rudné doly demontovali zbylou těžební věž na jámě č. 2 a obě důlní jámy překryli betonovou deskou.

Sauersack tak začal chátrat. Ze závodu jehož plášť byl ve své době celý dřevěný, zbyl jen betonový skelet, tyčící se nad zdejšími hlubokými lesy a ze zajateckého tábora jen zbytky podlah a podezdívek, které si příroda nekompromisně bere zpět. Je to temné místo v Krušných horách, místo velkého utrpení válečných zajatců, temné místo v  historii naší země, ale také temné místo v historii českoněmeckých vztahů.

Továrna a bývalý zajatecký tábor Sauersack se nachází uprostřed Národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště.

NPR Rolavská vrchoviště leží na náhorní plošině Krušných hor, v Karlovarském kraji, nedaleko obce Přebuz v nadmořské výšce 880 – 950 m n. m., s průměrnou roční teplotou pohybující se mezi 4 – 5 °C. Na geologickém podloží tvořeném žulou krušnohorského plutonu, leží různě vysoká vrstva rašeliny, která se zde těžila v 19. století a v první polovině 20. století.  Rašelina v té době sloužila jako náhrada za drahé palivové dřevo pro vytápění domácností. Touto těžbou bylo nejvíc narušeno vrchoviště Velké jeřábí jezero na severozápadě rezervace, u hranic s Německem.  Nejvyšší vrstvy rašeliny dosahují v některých místech mocnosti až 7 m. V oblasti rezervace je mnoho dalších menších jezírek, ale také Rolavský rybník na Jelením potoce, který byl vybudován jako zásobárna vody pro cínový důl. V rybníku se vyskytují vzácné druhy řas a dá se k němu dojít po značené stezce od přístřešku s parkovištěm. I zde podél stezky lze zahlédnout pozůstatky a ruiny bývalého zajateckého tábora, který byl rozdělen na dvě části. Zvlášť byli umístěni sovětští zajatci a zvlášť zajatci ostatních národností.

V oblasti též pramení řeka Rolava a Černá voda (Slatinný potok), který napájí dědičnou štolu cínového dolu.  V údolí Černé vody jsou ještě dvě nefunkční nádrže s proraženými hrázemi. Potok Černá voda je pak nad Novými Hamry levostranným přítokem řeky Rolavy.

V oblasti rezervace nejsou výrazné ale spíše ploché vrcholy, nejvyššími jsou vrchol Bažiňák 965 m n. m., Jeřábí vrch 965 m n. m., Milíře 945 m n. m., Vysoký vrch 947 m n. m. a Plochá hora 939 m n. m..

Velkou vzácností zdejší Národní přírodní rezervace je kriticky ohrožená rostlina blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris), která přežívá v této lokalitě jen v několika jezírkách v oblasti Velkého močálu, Jeřábího jezera a Brumiště. Jinde se v České republice nevyskytuje.  Dále tu roste řada dalších chráněných a ohrožených rostlin, zejména populace rosnatky anglické (Drosera anglica), rosnatky okrouhlolisté (Drosera rotundifolia), kyhanky sivolisté (Andromeda polifolia), ostřice bažinné (Carex limosa), šichy černé (Empetrum nigrům).

 Dle stop lze soudit, že rezervaci obývá početná populace vysoké zvěře. V rezervaci byl též zaznamenán vzácný výskyt tetřeva hlušce, ale je zde i početná populace tetřívka obecného a bekasiny otavní. Občas zde hnízdí krutihlav obecný, pravidelně moták pilich a čírka obecná. Najdeme zde dnes už vzácné čolky a ještěrky živorodé.  Na ruinách staveb továrny a zajateckého tábora se též vyskytuje unikátní biodiverzita hmyzu.

Mějme na paměti, že v NPR je ze zákona zakázán přístup k místům ležícím mimo značené turistické trasy.  Jde o nejvýznačnější kategorie ochrany maloplošných území, unikátních přírodních ekosystémů se vzácnými a ohroženými organismy.

V okolí Sauersacku je toto ještě znásobeno utrpením, které zde prožívali zajatci a nuceně pracující za druhé světové války. Proto se k místu chovejme s úctou a pietou, které si bezpochyby zaslouží.

Text/Foto: Radovan Smokoň

Článek vyšel v časopise Turista 10/2023

Zdroj: SMRT DOLU SAUERSACK/ROLAVA (OKRES SOKOLOV).
ZÁNIK DŮLNÍHO ZÁVODU V MEZIOBOROVÉ PERSPEKTIVĚ
PETR HASIL – DAVID NOVÁK – JAN HASIL